Občas se to stane a člověk ani neví jak. Najednou stojí před úřadem práce a neví, co bude dál. Do podobné situace jsem se dostal i já v září 2015. Řekl jsem si, že by možná nebylo špatné vyzkoušet něco nového, najít nějakou jinou výzvu, než se hnát hned do další stejné práce, která by mě třeba ani moc nebavila, jen aby byla. Jenže se moc nedařilo, a tak jsem se dal do hledání nové práce.
Při hledání práce na internetu jsem na profilu České Spořitelny na síti LinkedIn nalezl nabídku projektu „Pět statečných“, která byla primárně zaměřená na osoby OZP. Nikdy jsem si v životě moc nehrál na to, kdo je zdravý a kdo ne. Stejně tak jsem nikdy nehledal práci pouze v sekci „pro OZP“, takže se ke mně nabídka dostala vlastně náhodou.
Projekt vypadal zajímavě, ale příliš jsme mu nevěnoval pozornost, potřeboval jsem přeci práci. Přestože jsem nabídku za chvíli zavřel, zůstala mi v hlavě, protože na rozdíl od většiny podobných projektů nabízela komplexnost. Člověk se mohl rozvíjet nejen po stránce práce s PC (MS office, google apps), ale také po stránce osobní (prezentační dovednosti, osobní koučink), a především se mohl dostat do zajímavého světa České spořitelny.
Navíc program Pěti statečných nabízel dva bonusy, možnost vyhrát Chromebook a stáž v České Spořitelně, která by mohla skončit tím, že by někdo z nás mohl najít v bance i práci. Ale nic z toho nebylo jisté, takže jsem za chvíli oba bonusy zapomněl. Nakonec pro mě tím hlavním lákadlem byla komplexnost celého programu a nová výzva v osobním i pracovním životě. Prostě jsem si řekl, kdy jindy se začít učit něco nového než teď, za pár let by už mohlo být pozdě.
Po několika dnech e-mailové komunikace s Terezou Mitošinkovou, která spočívala v odeslání životopisu a následně i motivačního dopisu, jsem byl vybrán do projektu společně s dalšími statečnými. V půlce září jsme měli první setkání – od té doby velmi rád používám větu „projektu Pěti statečných se účastní 4 OZP stateční“, neb to jeden kolega zabalil hned na začátku. Následovalo několik velmi zajímavých workshopů a školení rozprostřených vždy do pátku každého týdne.
Prošli jsme si velmi zajímavými workshopy ve světě financí (desková hra Finanční svoboda) naučili jsme se, jak se lépe připravit na pohovor včetně zlepšení našich CV a jak lépe prezentovat nejen sebe na veřejnosti při různých příležitostech. V rámci školení v oblasti IT jsme si prohloubili své znalosti s balíkem MS office a naučili se lépe ovládat aplikace Googlu. Přestože jsem šel na některá školení trošku se skepsí, protože jsem si byl vědom, že úroveň každého statečného je jiná, odcházel jsem z každého školení s hlavou plnou nových informací a tipů, jak lépe a efektivně pracovat s danými nástroji. Neváhal jsem a využil jsem i možnosti koučinku. S mým koučem (Jiřím Štěpánem) jsme si výborně sedli a během tří sezení se nám sice nepodařilo na 100 % splnit určené cíle, ale určitě jsem se nasměřoval správným směrem tak, abych daného cíle dosáhl.
Jak se blížil konec rozvojové části Pěti statečných, přišla na řadu stáž, na kterou se mi podařilo úspěšně zapomenout. Nejdřív jsem si vybral stáž na HelpDesku který mi byl celkem blízký, protože v předchozím zaměstnání jsem tak trošku IT HelpDesk nahrazoval. Jenže mi Tereza odepsala, že by problém nebyl, ale HelpDesk sídlí v Jihlavě, a to už problém docela byl. Po domluvě a zkoumání možností “kam se mnou”, to nakonec dopadlo tak, že jsme vyjednali stáž v testovacím centru Spořitelny. To jsem ale ještě vůbec netušil, že ono centrum je vlastně těsně před vznikem a já se tak přimotal k tvorbě procesů v novém oddělení.
Na starost si mě vzala Beata Uhliarová a musím říct, že se svého úkolu zhostila na výbornou. Před nástupem na stáž jsem dostal podrobný popis každého dne kdy, s kým a co bych měl dělat, že už pak realita byla jiná (v dobrém slova smyslu), za to Beata nemůže. Součástí plánu bylo i pomáhat členům týmu s drobnými úkoly, které bych mohl zvládnout. A tak se to semlelo, že se mi začala práce nabalovat a mě pomalu přišlo škoda, že je stáž jen na měsíc. Jednou jsem tedy přišel za Beatou s návrhem, že na stáži setrvám klidně do vánoc a místo abych pekl doma cukroví, že týmu pomohu v tom, co jsem rozdělal. Beata souhlasila, a tak jsme se nakonec domluvili do konce roku.
Nevím, jestli jen má snaha pomoct místo pouhého pozorování procesů byla tím hlavním impulsem, ale Beata přicházela s jedním nápadem za druhým, jak to udělat, abych mohl v týmu zůstat a případně se nějakým způsobem zapojit do pracovního procesu v bace. Zhruba týden před vánoci přišla Beata s návrhem, že by se mohlo najít místo v testovacím týmu CPS (centrální pobočkový systém). Ještě mě ale čekal pohovor s vedením týmu CPS, který nakonec dopadl dobře, a tak Beata navrhla, že mě zaměstná na DPČ, a pokud mi práce půjde a osvědčím se, že bych mohl od února nastoupit na hlavní pracovní poměr.
Nedávno jsem si uvědomil, že to byla sice dlouhá cesta, která mi zabrala dost času a stála mě dost sil, ale díky této cestě jsem poznal spousty zajímavých lidí, naučil se hodně nových a zajímavých věcí a hlavně jsem zase na začátku cesty další… tentokrát již jako Specialista IT v České Spořitelně.
A jo máte pravdu, ještě vám dlužím jednu věc. Kdo si odnesl onen „slibovaný“ chromebook? No na čem myslíte, že píšu tento článek? :-)
Jakub Jančík
